Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava
Jsou hudebníci dobří a hudebníci špatní. Jsou hudebníci známí a hudebníci neznámí.
A jsou hudebníci zapomenutí a také muzikanti nikdy neobjevení.
Do té poslední, tak trochu smolařské skupiny, patří Barkin´ Dog. Méně šťastný současník
známějšího Howlin´ Wolfa, který o koňskou délku unikl hledačskému úsilí Alana Lomaxe a dokonce jen o vlásek jednomu nejmenovanému českému bluesologovi.
Waffle: Objevitel Doga
Dokonce i Jean Paul Waffle (o něm ještě napíšeme někdy samostatně článek, jde o slavného francouzského muzikologa a nadšeného amatérského stodologa - uspořádal dokumentaci na cca 6 tisíc stodol)) ho objevil víceméně náhodou při pokusech s víceméně náhodou objevenou metodou reverzní rezonance, které podroboval jakési staré vinylové střepy.
Waffle je také objevitel jihočeské stopy v Mississippi.
Jaké bylo Waffleho překvapení, když se z jeho aparátu pojednou začal linout sound, který mohl být těžko něčím jiným, než zoufalým souchotinářským kašlem, který se ovšem pohyboval v širokém rejstříku od zvuku připomínajícího sípavé staccato automatické palné zbraně přes spalovací motor v různých režimech poruch až po štěkání psů rozličných ras a nálad.
Kašel jako hudba? Poznávací znamení Barkin' Doga
Waffleho úžas ovšem dále gradoval, když se mezi salvami kašle objevil sporadický zpěv a syrové tóny laciné kytary. Ano, již nebylo pochyb: Z aparátu zněla hudba. Ovšem nikoliv hudba ledajaká. Mohl-li by si kdo představit na kašli něco krásného či poetického, bylo to právě toto. Interpret pracoval s kašlem jako s perkusním nástrojem.
Něco do té doby něco naprosto nevídaného. Procítěný zpěv prokládaný tu až na hranu kultivovanosti zkrocenými tu reflexivním prudkými zvuky podrážděných dýchadel. Vše se sympatickou nedbalostí uspořádané do víceméně dvanáctitaktové formy. Tónika, subdominanta, tónika, dominanta, subdominanta, tónika, dominanta… A mezitím salvy kašle. Blues, jaké do té doby zdánlivě svět neslyšel. A přeci to byla hudba, která přinejmenším někde mezi americkým Memphisem a Montgomery konejšila sluch posluchačů a hladila jejich duše. Waffle samozřejmě nelenil a s plnou vervou vyrazil jako ohař po chladnoucí stopě.
Korespondence mezi Dogem a Howlin Wolfem
A bohudík, snaha byla korunována drobnými úspěchy. Nenašla se sice (doposud) žádná snadno
použitelná nahrávka, ale našel se dopis psaný Barkin´ Dogovi již zmiňovaným Howlin´ Wolfem,
který začíná slovy „Dear master…“. A našel se také dopis adresovaný Howlin´ Wolfovi psaný
Barkin´ Dogem. Ten začíná pro změnu slovy „You Son of Bitch!…(sic, včetně vychřičníku)“. Zde by
se možná dalo usuzovat na určitou nevraživost mezi oběma hudebníky. Zejména ve směru od Doga k Woolfovi. K tomu ovšem Waffle doplňuje dobrou poznámku: Je třeba si uvědomit, že slovo bitch v angličtině neoznačuje toliko pejorativním způsobem čubku, nýbrž taktéž obecně fenu. A kdo jiný než fena by mohl být psovi – Dogovi – matkou. A proto Waffle překládá ono kontroverzní oslovení volně jako „Ty bratře!...(sic, včetně vychřičníku)“. Více by se o vztazích mezi oběma hudebníky snad dalo usoudit z vlastních textů dopisů, nebýt ovšem nešťastné náhody, kdy Waffle omylem oba spálil namísto falešného Modrého Mauricia. Ještě dlužno připomenout, že ani jeden z dopisů nebyl odeslán.
Respektive přinejmenším vyplaceně odeslán. Tím se bohužel materiál o zapomenutém bluesmanovi na delší dobu nebo dokonce zcela vyčerpal.
Na jakou harmoniku Barkin' Dog hrál?
Na závěr snad ještě Waffleho zmínka o Dogově hře na foukací harmoniku. Zde jsme ovšem
spíše konfrontování s Waffleho přáním jakožto otcem (taktéž Waffleho) myšlenky. Z dostupných
pramenů je totiž dohledatelné, že Barkin´Dog harmoniku skutečně používal, ovšem jako plivátko. Za zmínku snad ještě stojí, že používal harmoniku chromatickou. Zřejmě pro větší kapacitu.
Comments