Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Vybral jsem vám pár mých oblíbených míst, které se nacházejí v americkém státě Louisiana. Může se stát, že byste na ně vůbec nenarazili, a to mi přijde jako velká škoda. Přijde mi hodně zvláštní, že moderní průvodci státem Louisiany se o nich ani písmenkem nezmíní. Podle mě je to tím, že to prostě nejsou dobří průvodci.
Šeptající bažiny
V samém srdci Louisiany se nacházejí bažiny, které svým pomalým šeptáním vytvářejí mlhu, jenž se vznáší nad vodní hladinou. Mlha bažiny chrání před cizinci, kteří by neporozuměli jejímu tempu času. Říká se, že kdo se pozorně do toho šepotu močálů zaposlouchá uslyší tlukot i vlastního srdce. Není to náhoda - že v "srdci Louisiany" uslyšíte i vlastní srdce. Náhody neexistují (jak říkají místní lidé - "náhoda je jen dobře chycený ocas plujícího aligátora v protisměru").
A kdo uslyší to své vlastní srdce, tak tomu se potom ukáží světlušky, které začnou tančit okolo starodávných stromů. Světlušky vám mohou být průvodci a ukázat tempo času, které jste ještě nikdy neviděli. Možná, že právě do těchto míst chodí skládat písničky muzikant Tab Benoit.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
"Old Joe" a jeho stánek se zmrzlinou
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Vždy veselý "Old Joe", který zmrzlinu nikdy neprodává, ale všem rozdává zadarmo. Nikdo neví kolik je mu vlastně let. Mluví také špatně lámanou američtinou. Jeho předci byli významní šlechticové z francouzského rodu aligátorů poblíž New Orleans, kteří v 19. století obchodovali s lidmi z města - díky ním lidé vůbec dostali tzv. cajunský pepř. Ten totiž dováželi původně aligátoři z Kuby a Barbadosu na jih USA. "Old Joe" moc rád vypráví vtipy. A nejoblíbenější jeho téma vtipů je ten o cajunském pepři a zmrzlině. Když mu taky nějaký vtip povíte, sveze vás (po konci své šichty s nabídkou rozdáváním zmrzliny) na svém hřbetě po místních nejlepších fotogenických místech.
Hádejte, jaká příchuť zmrzliny je jeho nejoblíbenější? Ano, je to cajunský pepř.
Křižovatka Duší v Baton Rouge
Francouzi a Španělé kdysi dávno postavili společně na přelomu 18. a 19. století malou a jednoduchou kapli na připomínku své víry a věrnosti svým předkům. Lidé sem i dnes stále chodí zapalovat svíčky za své zemřelé, aby si na vzpomněli a modlili se také za jejich duše, aby došli věčného pokoje. Říká se, že kdo jednou svíci zapálí, tak ta už nikdy nezhasne. Věda to zatím nedokázala rozluštit. Přední svícolog z univerzity v Oxfordu, Michael Gletter k tomu řekl: "Za 40 let ve svícologii jsem ještě nic takového ani za vosk a světlo neviděl, je to nad mé svíce i rozum."
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Stará jazzová alej
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Tyhle kroucené stromy pamatují zlaté časy začátků neworleanského jazzu. A říká se, že kdo má dobrý zrak a čistou duši, tak uvidí místo aleje stromů, alej starých jazzmanů. Mnoho významných světových muzikologů se tomu vysmívá, ale místní lid v tom má jasno.
Stačí se jen projít ráno za vycházejícího slunce a už slyšíte prý např. melodii When The Saints Go Marchin In apod. John Rutford, farmář žijící nedaleko aleje, tvrdí, že každý večer vidí jít alejí slušně vypadající lidi spolu s párem čtyř černých koní. Co je na tom pravdy, kdo ví.
Ztracené antické město Respotolis pod jezerem Pontchartrain
Pod vodami jednoho z největších louisianských jezer se skrývají ruiny starého římského koloniálního města Respotolis, pohlceného ničivým zemětřesením někdy na začátku našeho letopočtu (říká se, že to bylo v rozmezí let 180 - 234 n. l.). Propad města na dno jezera se dochoval v kronice jistého Lacinia ml., který to popisoval nějak takto: "Jako když blesk uhodí do země a koruny stromů do šedi a popela se ukryjí a uvadnou. Ptáci zakrývali svůj zrak a kopce plné úrodných vinic odvracely taktéž svou tvář. Chrámy pukaly a tvořily jizvy na šlechetných promenádách města. Ruce země se rozevřely a sevřely nádheru a lesk Respotolisu v pěst svého času."
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Měsíční říčka
Jedná se o tajemnou oblast, která je prosycena velmi jemným měsíčním pískem. Stará legenda praví, že kdykoliv se Měsíc zastaví nad touto oblastí, tak ho ten kus krajiny vždy tak dojme, že ukápne slzu. No a za ty staletí se ze slz stala postupně nádherná řeka. Traduje se, že kdo se v ní za úplňků vykoupe, tak se stane na jeden den neviditelným a porozumí řeči zvířat z místních mokřadů, což se třeba hodí na hlubší rozhovor s dobrákem "Old Joem".
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Chajda Jean-Luc Chevaliera "Bublinového Čaroděje"
Tohle je docela smutný příběh. Jean-Luc Chevalier býval námořníkem. Pak jako jediný přežil ztroskotání na lodi Rose Mary a říká se, že se z toho pomátl. Našel si jednu starou dřevěnou chajdu u močálu u města Abbesvile a začal vyrábět neuvěřitelně krásné modely lodi Rose Mary. Nikdo ho nikdy neslyšel promluvit ani slovo (v hostinci U Broskvového Korýše jsem slyšel příběh, že Jean-Luc Chevalier nemá jazyk, protože mu kdysi na námořních cestách vytrhla obří chobotnice, která jejich loď napadla, co je na tom pravdy vážně nevím) ale říká se, že je moc milý na děti a modely lodi Rose Mary jim lepí do mýdlových bublin. Každý ho ale zná pod přezdívkou "Bublinový Čaroděj".
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Socha Zlatého Pelikána na železničním mostě
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Nedaleko Natchezu stojí železniční most, na který v roce 1878 přibyla obrovská socha Zlatého Pelikána (pelikán je jinak symbol státu Louisiany). Každý vlak, který chce pod ní projet musí na minutu zastavit a strojvedoucí se pelikána musí zeptat touto větou "Pod křídly tvými projet chci na druhý břeh, prosím, budeš opatrovat mou ocelovou duši?" Pelikán následně na souhlas pokyne křídly. Tato krásná tradice je podpořená ještě tím, že jednou do roka se zde u železničního mostu děje sraz všech strojvedoucích v celé Louisianě, kteří si sednou do malých pramic na Mississippi společně debatují o svém řemeslu. A pokud něco z toho nedává smysl, co společně řeší, tak Pelikán začne kroutit hlavou. Takto vědí strojvedoucí, že inovace a technologický pokrok a posun není jen na nich, ale pomáhá jím v tom i jejich moudrý zlatý Pelikán.
Ztracený kostel sv. Františka
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
V roce 1642 přišel do močálů jeden františkánský mnich jménem José. Postupně se jemu a jeho mnišským bratrům podařilo zde vystavit nádherný kostel zasvěcený sv. Františku. A jak to tak bývá, přeženou se války, katastrofy, změny politického klimatu a věci se mění. A tak za ty roky se z nádherného kostela stalo vlastně torzo, které si močály Louisiany přizpůsobily k obrazu svému. Ale zázrak je ten, že za těch více než 400 let vlastně kostel stále stojí. Sice církev ho zatím přehlíží, ale to neubírá na jeho obrovském duchovním významu. Ten kostel je vlastně takovou žijící vzporou proti zvýšenému tepu času dnešního světa. Dnes se tam už mše neslouží a spíše se tam potulují vlci, pavouci, hadi a aligátoři apod., ale na ně to má prazvláštní vliv a říká se, že zdejší vlk nebo had nikdy nikoho nezabije. Zřejmě duch sv. Františka proniká napříč prostorem a časem - skrze věčnost i k uším těchto drobných stvoření, aby narovnal jejich "srst" a pohnul i jejich "kluzkým" povrchem.
Jezero Laqauisville
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Žijí zde úžasní tvorové - jedineční v celé Louisianě. Říká se jim "Saranixové". Jsou velmi plaší a vyhýbají se lidem. Celé dny zpívají stromům ukolébavky ve své tajné (a stále nerozluštitelné) řeči a tím jim pomáhají léčit jejich stoletou kůru. Také se říká, že koho se dotkne pestrobarevný ocas Saranixe, ten umí najít pramen živé vody kdykoliv a kdekoliv. Saranixové žijí v párech, a když si někoho vyberou do páru, tak jsou s ním už na celý život. Pokud jeden z páru umře, ten druhý den za dnem ztrácí svou barvu až postupně úplně zešedne, ale v moment své smrti se jim prý na chvíli zase jejich působivý lesk vrátí. Nikdo nedokáže vysvětlit, proč se tomu tak děje.
Starý rybářský hřbitov
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Na malebném pobřeží Louisiany se nachází starý zapomenutý romantický hřbitov, kde jsou pohřbeni rybáři z vesnic, které už dávno pohltilo moře. Ve vzduchu visí slaný dech oceánu a nedovyprávěné příběhy ztracených duší, které stále hledají cestu domů. Říká se, že když se chce někdo stát dobrým rybářem, měl by zde strávit tři dny a tři noci. Přemýšlet o umění svých předků a pořádně promyslet svůj běh životem. Po uplynutí tří dnů a nocí se musí mladý rybář postavit před oceán a odpřisáhnout mu svou věrnost.
Cypřišová alej u "Blind" Jeremy -G"
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Slepý Jeremy-G je králem žánru Zydeco a Cajun - typicky louisianské vyrýsované muziky na míru této krajině, kde je přítomná tahací harmonika, housle, kytary a často i valcha. Jeremy-G dělá ty nejlepší hudební večírky v celé Louisianě. A když zrovna nehraje, tak se stará o své milované cypřišové stromy. Dlouhé hodiny s nimi rozmlouvá, hladí je a vyživuje. Také se říká, že Jeremy-G kdysi dávno vypěstoval ty největší růže v celých USA, které dokonce uměli hrát šachy a zapříst společenský hovor na téma počasí. Ale to bylo ještě v dobách, kdy nebyl internet, takže se to těžko ověřuje no.
Comentarios