Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Jak začít hrát na harmoniku? Vážně nevím, jestli jsem povolaný rozdávat rady, jak začínat hrát na cokoliv.
Foukací harmoniku nevyjímaje. Sám se na ní učím a dost možná v tom budu pokračovat do svých posledních dnů. Ale dobře, alespoň se pokusím. Mezi slepými jednooký králem (jednoocí prominou).
Harmoniku musíte milovat
Tak především, člověk si musí ten nástroj zamilovat. Foukací harmonika je prostě cool jako máloco jiného a hrát na foukačku je prostě nejvíc. Samozřejmě na desetidírkovou diatoniku s klasickým Richterovým tónořadem. Jasně, existuje i chromatická harmonika (používal ji třeba Barkin´Dog) a existují diatoniky s jinými tónořady než je Richter. Ale, i když vlastním jak chromatiku, tak i třeba mollovou harmoniku, mé srdce, má ústa a mé plíce patří desetidírkové richterovské klasice.
Nota bene: Pokud váš partner/partnerka na harmoniku alespoň trošičku nežárlí, milujete harmoniku málo :-)
A teď už opravdu: Jak začít hrát?
Rovné tóny, 1.poloha „straight harp“, jednoduché písničky
Určitě nebude od věci začít čistými rovnými tóny. Písničky v Cdur hrát na harmoniku v C, písničky v Gdur na harmoniku v G atd.
Hru skladeb v mollových stupnicích bych pro začátek pominul
Jasně, čistě teoreticky lze písničky v Amoll hrát na C, Dmoll na F (kolik křížků či béček v duru, tolik křížků či béček v mollu; kolik třešní, tolik višní) apod. Ale je to skutečně spíš teorie. I když to vypadá na první pohled logicky, v praxi to pak funguje z různých, taktéž logických, důvodů jinak.
Takže hned od začátku bych doporučil (jestli tedy mohu doporučovat) zvyknout si na široký nátisk (tedy ne že se budete trefovat našpulenou pusou do konkrétní dírky). A začít písničkami jako jsou Rybička maličká, Na Šumavě je dolina, Vínečko bílé a další lidové či zlidovělé.
Říká se tomu stylu hraní „straight harp“ nebo taky jsem slyšel „napřímo“, „jedna ku jedné“ a tak nějak oficiálně se hovoří o hraní v 1. poloze.
Všechno se v 1. poloze zahrát nedá.
Ale na druhou stranu třeba takový Bob Dylan si s 1. polohou vystačí většinou, ne-li zcela.
Hrajte z hlavy nebo si pište „noty“ sami
Zkuste se při vymýšlení těch lidovek obejít bez různých pomůcek jako jsou získané noty či tabulatury. Zkuste si to prostě „vytrpět“ a přijít si na to sami, jak tu Rybičku maličkou zahrát. Bude to pro vás mít větší hodnotu. Vůbec nic proti tabulaturám nemám. Sám je používám. Hlavně když se učím nějaký lick (lick je totéž čemu třeba kytaristé říkají riff) který mi na první dobrou nejde přes pysky. Ale píšu si ty tabulatury sám. Protože je samozřejmě průšvih, když něco nacvičujete a pořád v tom děláte tu samou chybu. To se pak chyba fixuje a je to celé „velký špatný“. Takže tady je určitě na místě raději si zapsat lick do tabulatury a pomalu a trpělivě ho nacvičovat. A nacvičovat správně.
Jakou harmoniku si pořídit?
Značka, model...
Trochu jsem přeskočil, ale nezapomněl jsem: Jakou si koupit pro začátek harmoniku? Nikdy jsem nevlastnil nic z těch úplně nejlevnějších modelů. Takže nemohu moc radit nebo před něčím konkrétním varovat. Je jisté, že každá harmonika časem odejde. Některý z tónů přestane znít nebo se rozladí.
Obecně by měla dražší harmonika vydržet dále a lacinější méně.
Ale abych byl konkrétní: Používám harmoniky od tří výrobců.
Němečtí SEYDEL a HOHNER a ještě Lee Oskar (i když Lee Oskar je modelová řada; japonský výrobce se jmenuje TOMBO). Od HOHNERU není špatná modelová řada Rocket (na to mě naučil Matěj Ptaszek) a cenově dostupnější je řada BLUES HARP.
Lee Oskar je cenově příznivá řada jako taková.
Používá je třeba countryový hráč Ivan Tůma. Jeden z mých mentorů a foukačkář srdcař, který je vždy nebo téměř vždy připraven poradit třeba na FB skupině Foukací harmonika. Pokud se týká značky SEYDEL, od nich mám hlavně basové speciály. No, a ty nejsou ani levné ani nezbytně nutné pro začátečnické hraní. A když už jsem zmínil dva hráče, zmíním i třetího. Na harmoniky SEYDEL hraje Charlie Slavík.
Tónina…
To jsem letem světem probral u nás nejběžnější značky a vybrané modely. A ještě bych si dovolil zmínit a doporučit vhodné ladění.
Nejprve úvodní poznámka:
Standardní řada diatonických foukacích harmonik je G až Fis (vyrábí se kompletní řada po půl tónech).
Tedy nejhlubší ladění je G.
Harmonika v ladění G je tedy lazená hlouběji než např. C.
Harmonika Fis je nejvíc upištěná.
Ladění nižší než standardní G se označují jako Low.
Ladění vyšší než standardní Fis se označují jako High.
Harmoniky Low používám; o harmonikách High vím jen že existují ale v životě jsem se s žádnou nepotkal.
I když různé harmonikové školy a příručky pracují s laděním C (a tomu odpovídají i doprovodné
nahrávky), mně hlavně v začátcích připadala harmonika v C tvrdá, neohebná, nepoddajná.
Takže jestli se chcete prokousat některou ze škol (Ptaszek, Weltman či Cohenových 100 Authentic Blues Harmonica Licks), nákup harmoniky v C vás nemine.
Ale moje pusa si většinou vždy lépe rozuměla s harmonikami G nebo A.
A proto, pokud vám tu budu něco předvádět, budu to předvádět na harmonice A. Chcete-li si se mnou tedy zkusit něco zahrát 1 : 1, bez pořízení harmoniky v A to nepůjde. Ale samozřejmě je to dobrovolné…
Protože harmoniky v ladění A Richterova tónořadu opravdu hodně používám, mám jich povícero.
Ale budu vám hrát všechno výhradně na tu červenou, kterou jsme dostal od Matěje Ptaszka :-)
Vdechovaný bending – první stupeň vyšší dívčí
Hrajete jak z partesu všechny lidovky, máte správný nátisk, máte fajnovou harmoniku. Umíte si sami přijít na to, jak kterou lidovku zahrát. Co teď dál? No, padla kosa na kámen. Začíná „vyšší dívčí“. Všimli jste si, že jste doposud moc nepoužívali nejhlubší 3 respektive 4 dírky? Tak je na čase to změnit.
Přichází čas vyloudit z harmoniky tóny, které tam zdánlivě nejsou, ale které jsou ve skutečnosti poschovávané ve vdechovaných tónech v 1. až 4. dírce. Jestli dobře počítám ty růžové kostičky, tak jich je tam 7. A 8. kostička je pod vdechovaným tónem na šesté dírce. To jsou věci, co?
A jak že ty „růžové“ tóny vyloudíme? Ona technika se nazývá bending. A provádí se ohýbáním „bílých“ vdechovaných tónů. A jak že se ty tóny ohýbají? No, to se mi docela těžko vysvětluje. Obecně se uvádí, že se při vdechu musí měnit rychlost vdechování nebo podtlak v ústech. Matěj Ptaszek zase popisoval, že při bendingu trochu mění polohu dolní čelisti. Možná od všeho trochu. Tady myslím oceníte výhody jiné než C harmoniky. Určitě se lépe ohýbají tóny na harmonice G nebo A. Já osobně se naučil bending na basové (Low) harmonice. Tenkrát byla kdesi v akci harmonika LowE. Jenom bacha! Nemiřte příliš hluboko. Dost možná je to LowE limitní. Když pak by jste se propracovali třeba k extrému, jakým je LowG, tak vás ujišťuju, že na ní se bending opravdu nenaučíte. Sám s ní mám co dělat.
Jinak je to ale o nekonečném zkoušení tak dlouho, až to tam v jednu chvíli poprvé skočí :-) A je vyhráno. Pak už víte co máte hledat, kam směřovat. Začne se to dařit častěji a častěji až se to začne dařit kdykoliv si vzpomenete.
A v tu chvíli přestáváte být začátečníkem. Nebo přinejmenším přestáváte být začátečníkem nejzačátečníkovatějším. Vlastně stojíte znovu na začátku ale na úplně jiném obzoru. A před vámi se najednou otevírá celý širý harmonikový svět. Tak pěkně vykročte pravou nohou a držím vám palce, ať se v něm neztratíte :-)
Jak začít hrát na BLUESOVOU harmoniku?
Bluesová harmonika je pořád ta samá harmonika, na kterou jste se naučili Rybičku maličkou a Na Šumavě je dolina. Není to jiná harmonika.
Hrát blues dokonce ani není jiné hraní. Ale dobře, má to svá specifika a možná různé jemné (?) nuance.
Originální české blues
Než se pustím do tvrdé hudební teorie která „bolí“, zmíním bluesový feeling. Bluesové cítění. Do bluesového feelingu se totiž dají úspěšně modulovat mnohé české lidovky. Přímo si o to říkají. Jednak formou – kdy se opakují celé dlouhé řetězce textu, jednak obsahem textů a náladou překypující často smutkem či přímo splínem. Dost možná dokonce některé z nich pochází z doby, kdy autor – nevolník – zažíval zkušenosti analogické se zkušenostmi černého zotročeného lidu. Co víc ještě potřebujete, aby jste mohli vybrané klenoty pokladnice národních písní definovat jako originální české blues? Tady jich pár namátkou uvádím:
Truhlice písní národních
Náchodský zámeček
Tálinský rybník
Znám já jeden krásný zámek
Rožnovské hodiny
Zelení hájové
Sluníčko za hory zachází
Ej, hora hora
Emoce, dynamika, nálada – hrajte si
Zkuste si ty písničky hrát tak, aby harmonikou procházely všechny emoce, které jsou obsažené v textech.
Všechen ten splín pošlete do harmoniky. Hrajte si s těmi písničkami, modulujte je, modelujte tóny. Zkoušejte hrát potichu až úplně šeptem.
Zkoušejte si hrát s dynamikou. Vyzkoušejte si jaký účinek má zesilování a zeslabování hlasitosti.
Zkoušejte si hrát s dynamikou random a zkoušejte to i cíleně.
Zkoušejte způsobem hry co nejvíc vystihnout náladu každé jedné písničky. S dynamikou se dá pracovat nejenom pomocí dechu ale také tlumenín harmoniky pomocí rukou. Třeba pobavím. Pokud vám připadne, že se při tom předvádění předvádím, máte pravdu. Předvádím se a přeháním. Nenapadá mě totiž, jak jinak něco předvést než že se při tom budu trochu předvádět :-) Jinak hraju většinou střízlivě až umírněně. Ale o tom až dál.
Bending
Hrajte na celé harmonice od nejhlubších tónů po nejvyšší. Při hře na dolních čtyřech dírkách vám nezbyde, než opravdu dokonale procvičit bending.
Nevyhýbejte se tomu a používejte ho. Je potřeba aby se bending stal vaší druhou přirozeností.
Pokud chcete hrát blues, budete ho potřebovat. Ano, vím že zpočátku má člověk pocit, jako když řídí auto a jede pořád ve smyku bokem. Ale co jiného může být na jízdě autem krásnějšího? Hlavně když začnete zjišťovat, že máte řízení ve smyku pod kontrolou :-)
Jednotlivé tóny & akordy
Zkoušejte hrát jednotlivé tóny. A zkoušejte k základním tónům přidávat další tóny do akordu.
Koupelna je zrcadlo & sedej panenko v koutě
Než dáma vyrazí z domu, podívá se zpravidla do zrcadla aby měla představu jak vypadá. Určitě se předtím upravila co nejpečlivěji, ale stejně chce mít zpětnou vazbu.
Chce vidět, jak se make-up, účes a co já vím ještě (nejsem dáma) vydařil. Chce zjistit jak bude její celkový look vnímat okolí.
Chce mít nad svým vzhledem kontrolu a k té poslouží právě zrcadlo. A na základě kontroly může provést na svém vzhledu i korekce.
Stejně jako dáma vyrážející do šumu města, i vy potřebujete při cvičení vaší hry zpětnou vazbu.
Pro foukací harmoniku totiž, víc než pro ostatní nástroje, platí že posluchač vnímá vyluzované zvuky jinak než hráč.
A tak již staří bluesmani vymysleli techniku jak si zprostředkovat posluchačův zvukový vjem.
Je to prosté: Hráli proti zdi nebo dokonce hráli „do kouta“. Zkuste si i vy sednout s harmonikou proti zdi, nebo ještě lépe čelem do rohu, a pečlivě poslouchejte a analyzujte zvuk, který se k vám ode zdi či z kouta odráží.
Nejvhodnější místností v bytě pro tento účel je vykachlíkované koupelna.
Je vtipnou shodou, že koupelna je jak místností, kde dámy mohou díky zrcadlu korigovat svůj krásný vzhled, tak i vám – hráčům na foukací harmoniku - může koupelna posloužit jako zvukové zrcadlo, aby jste díky zpětné vazbě mohli zdokonalovat svoji hru.
Mimochodem, doneslo se k vám, že koupelnu, coby místnost s pozoruhodnou akustikou, využili při nahrávání alba Powerslave pánové z Iron Maiden?
A zase emoce
Dynamika a další finesy související s emocemi jsou pro hraní blues možná důležitější než dobrá hráčská technika. Jsem si vědom, že hlásám tak trochu kacířské myšlenky.
Ale vážně si stojím za tím, že je lepší hrát jednoduše či dokonce nedokonale ale s emocemi, než hrát technicky dokonale jako stroj, nedat do toho špetku duše a bejt studenej jak psí čumák .
To první totiž může být blues. Byť třeba blbě zahrané. Ale to druhé těžko.
Z Čech do Ameriky
I když já osobně moc nerozlišuju mezi blues vydestilovaným třeba z jihočeské lidovky a „pravým“ americkým (pořád tvrdím, že blues je především o emocích, takže je to vlastně jedno), je mi jasné že se očekává že se zmíním o tom blues, které vyrostlo na severoamerickém kontinentě z původně afrických kořenů.
Tedy o blues, jaké si představí většina lidí, když se řekne slovo BLUES.
Bluesová stupnice
První, co zmíním, platí pro všechno blues obecně; tedy není to výsada harmonikářova: Je to používání specifické tónové sady a specifická práce s onou tónovou sadou. Odborníci hovoří o pentatonické bluesové stupnici a o blue tónech.
Co je to bluesová pentatonická stupnice?
Jelikož nejsem odborník, vyjádřím se jako buran: je to klasická stupnice zredukovaná na 5 tónů (šestý tón stupnice je stejný jako ten první, akorát že je oproti prvnímu o oktávu výš).
Zde odkaz na bluesovou stupnici. Vybral jsem tento. Líbí se mi, že se nás text v odkazu nesnaží přesvědčit, že bluesová pentatonická stupnice je jediná správná a úplná tónová škála, přes kterou „nejede vlak“. Samozřejmě, pentatonická stupnice je minimalismus a já minimalismus obdivuji a chválím. Ale ač se k minimalismu hlásím, nejsem jeho mistrem do té míry, abych vydržel hrát s využitím pouhé pentatoniky, aniž bych po chvíli začal nudit :-(
A zde odkaz na blue tóny. Opět dobrá wiki. Odborná literatura tvrdí, že na harmonice se blue tóny rekrutují z těch vtahovaných. Nevím. Ale asi to tak bude :-)
Hraní ve 2. poloze „cross harp“
Pokud bluesová pentatonická stupnice je společným „denním chlebem“ všech bluesmanů, hraní v druhé poloze (a jak časem zjistíte, i v dalších polohách) již je specifikem čistě harmonikářským.
O co vlastně jde?
Zatímco doposud jste hráli skladbu v C dur na harmoniku C, skladbu v E dur na harmoniku E, s blues najednou přichází zásadní změna. Najednou C durovou skladbu hrajete na harmoniku F a když kytarista brnká na kytaru akordy E, A a H (s patřičným „sedmičkovým“ či ještě sofistikovanějším příslušenstvím), vy najednou foukáte do harmoniky A. Samozřejmě, hrajete na tu harmoniku A ve výsledku ve stejné tónině jako kytara a všechny ostatní nástroje. Ale je to docela zásadní zlom oproti tomu, na co jste byli doposud zvyklí. Tomu co popisuji se říká hraní v druhé poloze, neboli poloze „cross harp“. Pokud jste zéroveň kytaristi, je pro to „posouvání“ harmoniky oproti základní tónině jednoduchá pomůcka.
Kytarista hraje v E dur. Tedy struna E. Vy budete hrát na harmoniku A.
A zde přichází čas na kontrolní otázku poručíka Troníka (Nepřekonatelná filmová role Miroslav Donutila): “Soudruzi, jakpak se k sobě mají na imperialistickém nástroji - kytaře - tóny E a A? Povím vám naprosto přesně! A je směrem dolů k podlaze hned pod E. Zrovna tak C je směrem dolů k podlaze hned pod G a třeba D je zase pod G!“. Tož tedy soudruzi, tak je to! Tolik k výběru harmonik pro bluesovou hru s ohledem na tóninu ve které hraje třeba basa a kytara.
Když zapomeneme na poručíka Troníka, stačí si pamatovat, že volíme tóninu harmoniky o kvintu vyšší než je tónina ve které hraje kytara a basa, tedy volíme tóninu harmoniky o kvintu vyšší než v jaké tónině skladba skutečně je.
Samozřejmě, blues se nehraje na harmoniku jen ve druhé poloze.
Občas se hraje i v jiných polohách, včetně té první. (C = C, D = D, E = E atd.). Ale druhá poloha (skutečná tónina => lazení použité harmoniky ,C => F, D => G, E => A atd.) je pro blues skutečně typická neřku-li charakteristická a zcela jistě nejčastěji používaná.
A zde nastává okamžik, abych vysvětlil jeden z podstatných důvodů, proč jsem se rozhodl všechny ukázky předvádět na harmoniku A: Blues či rock´n´roll (což není nic jiného než forma blues) se velice příhodně hraje v E dur, tedy řekněme akordy E, A a H7. A podle výše uvedeného se pro hraní ve druhé poloze právě harmonika v lazení A.
Učení nápodobou
Myslím, že tuhle techniku používá ledaskdo a dost možná úplně každý: Učte se nápodobou. Vyberte si bluesovou písničku, která se vám líbí, ve které se vám líbí harmonikové sólo. Samozřejmě, zpočátku si vybírejte to nejjednodušší. Nemá smysl si na něčem hned zpočátku „vylámat zuby“ a nedejbože, ztratit motivaci.
Takže máte vybráno a následuje druhý krok.
Předpokládám totiž, že si chcete zkusit sólo zahrát s nahrávkou 1 : 1. A tedy potřebujete zjistit tóninu, aby jste mohli správně zvolit „bluesovou“ harmoniku.
Pokud nemáte absolutní hudební sluch, můžete tóninu zjistit stejným způsobem jako do dělám já. Vezmu si kytaru nebo basu, pustím si nahrávku a zkouším si k ní zahrát ten nejjednodušší nejprimitivnější basový doprovod.
Měl bych se dostat optimálně na 3 tóny. Např. E, A, H nebo C, F, G či třeba D, G, A. Případně na jakoukoliv jinou trojici s tóny v obdobném vztahu.
Tóninu pak odvodíme jednoduše: v prvním případě je to E, ve druhém C, ve třetím D. A jakou zvolíme harmoniku? I to již je v tuto chvíli jednoduché: v prvním případě je to A, ve druhém F, ve třetím G.
Jak jste si určitě všimli, přesně to koresponduje s ponaučením z odstavce Hraní ve 2. poloze „cross harp“
Takže máte vybranou skladbu, v ruce tu správnou harmoniku a můžete začít s pokusy. Zpočátku to možná půjde pomalu a ztuha.
Ale vydržte. Čím déle se budete snažit, tím lépe vám to půjde. Pocit, že vám to jde snadněji, se samozřejmě nedostaví po hodině cvičení. Ale řádově po dnech či týdnech. A po měsících zcela určitě.
Jo, do výšin nebeských vede cesta trnitá :-)
Typy k učení
Než se vůbec začnete pokušet skladbu hrát na harmoniku, pokuste se dostat si jí pod kůži.
Poslouchejte ji pořád dokola. Nejde jen o to vstřebat rytmus a harmonii, ale i „ducha“ skladby. Pamatujete přeci, že blues je o pocitu, že?
Vůbec není od věci zkusit si to vysněné sólo zazpívat, zabroukat, případně zahrát na jiný nástroj na který umíte. Klidně si i při poslechu brnkejte ten primitivní basový doprovod podle kterého jste určili tóninu.
Jak začnete s „ostrými“ pokusy, učte se harmonikový part po kouskách.
Prostě kus si poslechnete (krátký úryvek, který ovšem tvoří logický celek), zastavíte nahrávku a pokusíte se vyslechnutý úryvek zopakovat na svojí foukačce. Když se vám to povede, klidně si zapište svůj pokus do tabulatury.
Ostatně tuhle možnost už jsem zmiňoval na začátku v odstavci Hrajte z hlavy nebo si pište „noty“ sami
Pokud na vás původní interpret hraje tak rychle, že nestačíte jeho hru ušima pořádně zachytit, zkuste si nahrávku zpomalit. Například placený YouTube tuhle možnost podporuje.
Buďte trpěliví a hrajte nové věci nejprve v pomalém tempu, dokud je nemáte dokonale zvládnuté.
Tóny by měly splývat (legato) jen tam, kde doopravdy splývat mají; tam kde má být staccato (oddělené tóny) ať je staccato.
Teprve po dokonalém zvládnutí v pomalém tempu začněte tempo zvyšovat.
Když začnete lick, který je pro vás technicky na hraně, „mastit“ rovnou v plném tempu, je dost možné že se ho nikdy pořádně nenaučíte a jako bonus si ještě zafixujete nějaké nepěkné si zlozvyky.
Vím o čem mluvím. I když někdy musím z nedostatku času některý nedoučený lick hrát naostro, stejně se pak k němu znovu vracím a následují další desítky opakování v pomalém tempu, abych mohl být se zvládnutím spokojen.
Mimochodem, vzpomeňte co jsem psal v odstavci Koupelna je zrcadlo & sedej panenko v koutě : Posluchač vnímá vyluzované zvuky jinak než hráč. Takže pokud od samého začátku budete hrát náročnou sekvenci ve vysokém tempu a špatně, nejspíš ji sice opravdu trochu vypilujete, ale spíš si na ni zvyknete a začne vám připadat že ji hrajete docela dobře. Posluchač to ovšem může vnímat úplně jinak.
Fámy, polopravdy, pověry
Feeling
Tvrdím, že blues je velkou měrou o feelingu. Tedy o bluesovém cítění. Už se opakuju, ale tvrdím, že se špičkovou hráčskou technikou a nulovým cítěním lze zahrát něco, co se podobá blues, ale blues to nikdy nebude.
Že feeling je mega důležitý se dočtete i v článku kolegy muzikanta Pavla: Jak hrát lepší kytarová sóla.
A na druhou stranu, s chudou hráčskou technikou a vynikajícím feelingem se blues zahrát dá. Byť to bude blues jednoduché a zřejmě velice úsporné.
Nicméně, není to tak, že „někdo to má“ a je mu požehnáno a druhý „nebyl obdařen“, „není hoden“ a „musí tedy z kola ven“.
Ne tak to skutečně není. S feelingem je to asi tak, jako s upřímným vyznáním. Ať už lásky nebo třeba víry. Někdo se stydí, někoho blokuje vlastní ego. Ale stačí zahodit stud, překročit vlastní ego a začnou se dít věci...
Bluesová dvanáctka
Tvrzení, že blues má vždy dvanáctitaktovou formu je sice populární, ale nikoliv pravdivé. Nedávno mí spoluhráči luštili formu jistého bluesového standardu a dopočítali se k jedenácti a půl taktu.
Odborná literatura dokonce uvádí, že některý interpret si nedělal problém pracovat v každém „kolečku“ s jiným počtem taktů.
Myslíte si: „Chudáci spoluhráči“? Nebojte, tahle bluesová sebranka nemá problém svého leadera v podobných taškařicích následovat.
Stačí pár pohledů, mrknutí či nenápadné gesto a celá parta hned ví, která bije.
S ideální dvanáctkou se setkáte skutečně jen o dvanácté hodině čili v poledne na rádiu Beat.
Bluesová harmonie
S územ bluesové harmonie je to podobně jako s „dvanáctkou“.
Ano, spousta bluesovek si vystačí s trojicí akordů (tónika, dominanta, subdominata), tedy například s již zmiňovanou trojicí E, A a H s patřičným „sedmičkovým“ příslušenstvím.
Ale pravidlo to není. Jsou bluesové skladby ve kterých je akordů víc než máte prstů na obou rukou a jsou také skladby minimalistické, které ani na okamžik neuhnou z tóniky. Třeba takový
Moje nejsoukromější typy
Bez čeho se neobejdete (zase ten bending)
Co musíte umět, je bending.
Alespoň ten vdechovaný (o vydechovaném jsem se vůbec nezmínil, ale vězte, že existuje). Pokud ho máte naprosto zautomatizovaný, je to ideální stav.
Hele, abych se nevytahoval:
Možná jde hrát blues bez bendingu.
Ale to bude HODNĚ minimalistické blues.
Akustika
Zmiňoval jsem specifickou akustiku koupelny.
Ale koupelna zdaleka není jediný prostor s pozoruhodnou akustikou.
Zkuste si jak zní harmonika na schodišti panelového domu, jak zní v různých nádražních halách, podchodech, pasážích, chodbách.
U řeky pod železničním mostem.
Věřte, že experimentování s akustikou různých prostor je větší zábava než experimentování s kytarovými efekty :-)
Když si nejsi jistej… A nejen když si nejsi jistej :-)
Když nevíš, hraj opatrně.
Úplně jednoduchá hra :-)
Easy, simple... Nekomplikujte to :-) Poslechněte si tohle album:
Ten člověk je sice harmonikový virtuos ale nikoho s tím neotravuje, nikomu to nevnucuje.
Hraje úplně jednoduše. Nemá potřebu honit si ego ani si s někým poměřovat pindíka. Hraje prostě. Podřizuje svou hru celkovému výslednému výrazu každé písničky.
Jo, když nevíš, hraj opatrně. Například já nevím nikdy.
Takže pořád hraju opatrně. Pravda, nechám se někdy strhnout a trochu se rozjedu.
A když to nezkazím, je to dobré.
Jak často cvičit?
Nevím. Mám období kdy hraju prakticky neustále.
Tedy kromě chvil, kdy zrovna nehraju.
Teď tu klofu cosi do klávesnice a na stole leží vedle noťasu co? No jedna vpravo, dvě vlevo. Jedna na parepetu okna.
Co? Samozřejmě harmoniky.
Před chvílí jsem něco zkoušel a právě cítím nutkavou potřebu zase něco zkusit. Tak moment….
Nic neumím
Není tajemstvím, že já ty skladby které hrajeme neumím.
Nic z toho co hraju neumím.
Tedy přinejmenším to neumím tak, jak by jste si mohli představovat, že lze něco umět.
Rozhodně to neumím tak, jako když jsem kdysi driloval skladby na koncertní kytaru (jo, to jsem fakt dělal :-) Ale není to znát :-D ).
Pokaždé tu samou skladbu znovu tvořím, když ji právě hraju.
Jasně, s četností opakování se začnou objevovat pasáže, které jsou pokaždé téměř identické. Ale opravdu jenom téměř.
V podstatě můžu závazně slíbit, že nezahraju tu samou věc dvakrát stejně.
Moje hra je cesta
Hraju na harmoniku tak, jako se řídí auto. Každá skladba je cesta. Cesta z bodu A do bodu B. Od začátku skladby do jejího závěru. Když řídím auto, umím pracovat s brzdou, spojkou plynem a volantem. Ale fakt neřadím pokaždé naprosto v tom samém místě a nejedu pokaždé přesně tou samou stopou. Dokonce nemusím pokaždé jet ani tou samou, potažmo nejkratší cestou. Nejdu vždycky přímo. Občas si přesun z bodu A do bodu B zpestřím příjemným výlete, výlet nebo si cestou obkroužím náves malebné vísky.
Někdy se vrátím do reality až když auto najednou jede jedním kole po pangejtu.
Modeluju figurky
Každá hra je jako když znovu a znovu modeluju figurky z hlíny na dané téma. Něco už mám „najeté“ ale stejně to nikdy nevymodeluju 2x po sobě stejně.
A zase minimalismus
Hrajte jednoduše. Nepředvádějte se.
Nestyďte se být minimalisti. Minimalismus není zločin. Není potřeba se exhibovat.
Nikdo na to není zvědavej.
Samozřejmě něco jiného je drill v soukromí, když cvičením rozšiřujete sortiment (nebo že by portfólio? :-) ) dovedností. Ale dovednosti jsou jen nástroj.
Zkuste vykouzlit skvost z minima tónů. Kouzlo v jednoduchosti
Víte z kolika chemických prvků je stvořen diamant? Ano, z jediného.
Je to krystalická forma uhlíku. Jediného prvku. Zkuste stvořit diamant.
Samozřejmě, kdyby byly na světě jen diamanty, byla by to nuda. Ale nebojte se. Vždycky se diamant nepodaří. A je to tak dobře.
Mimochodem, Muddy Waters měl prý kdysi výhrady ke stylu jistého svého kytaristy s tím, že „hrál příliš mnoho na kytaru“.
Je prý až obecným pravidlem, že bílí muzikanti „šetří“ na feelingu a kompenzují to přehršlí tónů.
Zkusme se nad tím zamyslet.
A zase neumím...
Jo, skutečně si stojím za tím, že neumím hrát to, co hraju. Ale mám o tom znalost :-) A s tou znalostí při hře pracuju.
Tu lépe tu hůře.
A čím víc získávám hráčské dovednosti, tím lépe jsem schopen s tou znalostí pracovat.
Je to neprofesionální? Nemyslím si. Rozhodně si nedělám život lehčí. Ale zato pestřejší a barevnější.
Nabízím sebe ve svém okamžitém rozpoložení. Takže posluchač pokaždé slyší originál.
A to je myslím fér.
Alternativa by byla, že každou sekvenci „nadřu“ a budu ji pokaždé hrát se strojovou přesností úplně stejně.
Dělat to tak ale nebudu. Jednak v tom nevidím moc smysl.
Jednak by mě to nebavilo a to by se na mě nedalo myslím přehlédnout. Byla by to nuda, navíc doplněná nepřijatelnou porcí stresu.
A ve stresu fakt hrát nechci. Hraju pro radost.
A taky bych pak už nebyl modelářem hliněných figurek, ale „prodával“ bych unifikované odlitky sádrových trpaslíků, všechny z jedné formy, jeden trpajzlík jako druhý.
Hraju s chybami
Hraju s chybami a vůbec mě to neštve. Hrát bez chyb je jistě určitá ctnost, ale soustředit se na to, aby člověk hrál bez chyb je stres.
A to mi za to nestojí. Takže hraní bez chyb rád přenechám jiným muzikantům, jiným žánrům.
Chybovat je lidské. Dokonce automatické bicí, aby se daly poslouchat, se programují tak, aby nebyly přesné, tedy aby simulovaly drobnou nepřesností lidský faktor. Aby hrály „chybně“.
Co je absolutně přesné je strojové, nelidské. Digitální.
Antihumánní. Svazující.
A zase mne napadá jedno „mimochodem“: Víte že nejvzácnější filatelistické artefakty jsou chybotisky? Nikoliv známky vydané v ohromných sériích, jeden kus jako druhý, ale pár vzácných kousků, které mají nějakou vadu, nějakou chybu na kráse.
Když uděláš chybu, zopakuj ji
Mezi muzikanty je pár takových, kteří bývají nazýváni legendárními či geniálními kiksaři. Namátkou mezi ně patřil třeba trumpetista Miles Davis.
A od někoho z těch proslavených kiksařů prý pochází hláška: „Když uděláš chybu, zopakuj ji.“
Zopakuj ji, aby to vypadalo, že to bylo naschvál. A pak ji rozviň. A překovej ji v klenot. Chyba je příležitost :-)
Takže nemá smysl cvičit?
Nic takového netvrdím. Už jsem se o cvičení zmínil v předchozím textu. Cvičím hodně, někdy mě popadne „záchvat“ kdy opravdu „dřu“. Ale vždycky mi to musí dělat radost a fakt NIKDY necvičím s myšlenkou, že něco musím zautomatizovat a nadřít do té míry, abych naostro V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEUDĚLAL CHYBU. Vždycky myslím na to, že i drillováním konkrétního licku PRIMÁRNĚ ZÍSKÁVÁM OBECNÉ HRÁČKÉ DOVEDNOSTI a ne že mi jde o to nadřít se ten konkrétní lick.
Jak se nezbláznit...
Nemá smysl si muziku drillováním zošklivit.
Je nesmysl abych si z toho co miluju a co mi má dělat radost udělal klec.
Hudba je kamarád; ne otrokář.
Než drillovat přes moc, je lepší se projít, jít si zaběhat, něco pěkného si přečíst, pustit si muziku ÚPLNĚ jiného žánru než drilluju.
Prostě si volně vydechnout.
Možná se tomu říká psychohygiena? A je to ale hodně důležité. Nejen pro muziku. Je to způsob jak se nezbláznit.
Koho z hráčů na bluesovou harmoniku bych si měl do začátku poslechnout
A zase nevím co bych s čistým svědomím poradil. Vím co se mi líbí.
Ale zároveň se bojím, abych doporučením poslechu svých oblíbených nahrávek adepty bluesové hry nepoděsil a neodradil.
Když totiž si poslechnete co se mi líbí, co poslouchám a z čeho čerpám, mnohdy narazíte na hru s využitím kombinace spousty technik a fíglů, které se tak prolínají, že jeden nestačí zírat.
Takže k doporučenému poslechu si dovolím alibisticky: „Poslouchejte co se vám líbí. Co je vám příjemné poslouchat.“
A jestli jsem už v předchozím textu předhodil nějakou kacířskou myšlenku, budu v „ďábelských“ radách pokračovat: Vykašlete se na poslouchání harmoniky. O harmoniku totiž vůbec nejde. Stejně tak, jako nejde o kytaru, o kontrabas, o klavír… To jsou všechno jenom prostředky, nástroje. Způsoby jak se vyjádřit. Způsoby jak vyjádřit blues.
Konec konců i zpěv je nástroj. I když bodně specifický, protože osobní a intimní. Podobně jako harmonika :-)
Nesoustřeďte se tedy apriori na harmonikovou hru ale nasávejte atmosféru. I nfiltrujte svou mysl blues.
Takže co tedy vlastně poradit adeptu bluesové hry k poslechu? BLUES. Když ho chcete hrát, poslouchejte ho. Mimochodem, nemusíte si vůbec nic odpírat.
Rock´n´roll je blues, black metal je blues (https://www.youtube.com/watch?v=kkB5Z63wO78 to co slyšíte ve skladbě „otců zakladatelů“ black metalového žánru chvilku po 1:13 není nic jiného než blues); je ho slyšet zkrátka skoro všude.
Co poslouchám já?
Jak už jsem zmínil, poslouchám to samé, co doporučuji i ostatním. Tedy to, co se mi líbí. Samozřejmě se to v čase mění. Něco jiného poslouchám po ránu, když mám ještě zalepené oči, něco jiného poslouchám při práci. A když by hrozilo, že budu přebluesovanej, pustím si latinu, Bacha, Ivana Mládka. Prostě co se mi líbí, na co mám právě chuť. Mimochodem, na profilu svého „občanského“ FB mám napsáno Miluju černou hudbu. Především blues a black metal. Je v tom trochu (rádoby?)vtipné nadsázky, ale v podstatě je to pravda. Jen ten rozptyl mám podstatně širší.
Jdu ke kořenům...
Ale zpátky k poslechu blues: Baví mě poznávat prameny.
Pokouším se jít při poslechu co nejhlouběji k bluesovým kořenům. Chci se totiž učit od kovářů, byť mnohé kováříčky chovám v nejvyšší přízni a úctě.
Snažím se brouzdat i v předbluesovém období. Tady ale samozřejmě narážím na nedostatek dobových nahrávek.
Takže těžím i ze současných nahrávek toho, v co se protobluesová hudba do současnosti vyvinula.
Vím, že je to extrém. Fanatismus, posedlost. Ale tak to mám. Samozřejmě, nejlepší a nejupřímnější by bylo blues žít. Přes den tvrdou práci, večer muziku…..
Neposlouchám harmonikáře...
Kdybych vám to tvrdil, tak bych vás balamutil.
Ale pravdou je, že rozhodně neposlouchám JENOM harmonikáře.
Třeba Matěj Ptaszek kdysi někde říkal, že se učí na harmoniku tak, že poslouchá trumpeťáky. Já zase poslouchám třeba riffy od ZZ TOP, napodobuju je a přetavuju v harmonikové licky.
A přeci jen pár konkrétních harmonikářských typů na závěr
Aby to nevypadalo, že něco tajím, na závěr přeci jen pár typů k poslechu bluesové harmoniky:
Sugar Blue
Sonny Boy Williamson II
Peg Leg Sam
Sonny Terry
Slim Harpo
Určitě jsem na někoho zapomněl. Tak raději ještě pár dalších typů zde:
Comments