Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava
Jednoho pěkného podzimního dne se v lese potkali starý mrzutý medvěd a mladý veselý zajíc.
Zajíc hned spustil: „ Copak, starý brachu, špatně ses vyspal?“ a s požitkem si kousnul do mrkve.
„Ále,“ zamručel medvěd, „opět jsem ráno našel pode dveřmi svého pokoje výhružný vzkaz od chlupaté tlapky.“
Oba šli pěšinkou směrem k zajícovu pelechu a přitom zajíc konverzačně prohodil: „A co ti tentokrát napsala?“
„Stále to samé. Mám se vzdát funkce nejvyššího generála a ochránce lesa. Prý na to nestačím. Jinak se všichni dozvědí, že si před spaním čtu pohádky a brečím u Malé mořské víly. Kdyby se to rozneslo mezi zvířátky, všechna by mě měla za slabocha. Navíc nemůžu nikomu nic říct pod pohrůžkou, že jim poví o mých prohřešcích spáchaných za mlada. Tenkrát jsem přepadával zvířátka z jiných lesů, strašil je a chodil starému medvědu na med. Ale vždyť jsem byl mladý! Chtěl jsem se vytáhnout před kamarády. Takový už ale nejsem!“
„Ehm, ehm,“ zakašlal zajíc.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava
„Dobrá, dobrá. Šel jsem minulý týden včeličkám na med. Nevěděl jsem, že jim beru jejich zásobu na zimu. Někdo mi totiž vzal z komůrky poslední skleničky této lahodné dobroty. Ale to už jsme probírali na zvířátkovské radě. Příště se zeptám a vysvětlím okolnosti, než budu zbrkle jednat,“ řekl medvěd. „Jsem však rád, že se nakonec mé skleničky našly a já mohl svůj přešlap odčinit a včelkám vše vrátit,“ dodal.
„Ano, vzal je malý medvídek ze sousedního lesa,“ mrkl na medvěda zajíc.
„No jo,“ vzdychl medvěd. Po chvilce pokračoval: „Zajíci. Víš, medvědi tam jsou chudáci. Trpí bídou. Letos včelky nemohly vyrobit dostatek medu. Pár sklenic jsem medvídkovi a jeho rodině nakonec věnoval,“ přiznal se s pochmurným výrazem v očích.
Došli před zaječí pelech. Na zimu si zajíc vybral jako útočiště napadané větévky. Urovnal si je tak, aby mohl kdykoliv rychle a bezpečně vyskočit, kdyby jeho úkryt objevil nepřítel. Avšak jedna halouzka se uvolnila a medvěd si nemohl nevšimnout stolku a na něm opáleného papíru. V pravém dolním rohu papíru se skvěla malá chlupatá tlapka. Medvěd nevěřil svým očím.
Ty, zajíci?“ zvolal nevěřícně, až zajíc nadskočil. „Jaks jen mohl?“
Kolem zajícova příbytku teče úzký, ale prudký potůček, a tak zajíc rychle a mrštně proběhl kolem medvěda a pelášil k potoku, aby mu utekl. Chystal se potok přeskočit v místě, kde je mělký břeh, ale zapletl se do kořene vyvráceného stromu a dopadl nešťastně do vody.
„Pomóc, pomóóc!“ křičel vyplašeně.
Medvěd se dlouho nerozmýšlel. Popadl pevný klacek a podal ho zajícovi. Ten se na něj vděčně vyšplhal a za chvíli byl na břehu. Konečně stál opět na nohou.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava
„Děkuji ti, medvěde,“ špitl se sklopenýma ušima. „Proč jsi to udělal po tom, co ses dozvěděl o mé podlosti?“
„Protože si musíme všichni pomáhat a dávat druhé šance. Protože jsi stále můj kamarád, jelikož máš v jádru dobré srdce. Neustále se vyvíjíme a z chyb se učíme. A nakonec proto, abych ti ukázal, že se na svou funkci hodím. Alespoň v to doufám.“
Kolem nich se ze všech stran ozval potlesk, smích a souhlasné mručení. Ani jeden si nevšiml zvířátek, která se kolem sešla, když volal zajíc o pomoc.
V tu dobu byl zrovna na delegaci v jejich lese lev. Po chvíli bujarého veselí zvířátka umlkla a lev přistoupil k zajíci: „Bude se ti říkat chlupatá tlapka, aby zvířátka celého světa nezapomněla, co jsi vyváděl,“ řekl lev a otočil se k medvědovi. „Sova mi pověděla o tvém trápení s chlupatou tlapkou. A dávno jsem věděl, co jsi dělal jako mladý. Vždyť sem k vám na návštěvu chodím od svého mládí. Myslím, že nikdo z nás nebyl lepší,“ řekl laskavým hlubokým hlasem. Pak se velmi hlasitě zasmál a medvědovi spadl kámen ze srdce.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava
A protože tento náš zajíc měl na své přední tlapce (tou, kterou označoval vzkazy zasílané medvědovi) bílý proužek chlupů, rostou jeho pokolením na pravých předních tlapkách tyto bílé proužky. Až nějakého takového uvidíte, budete vědět, že jste spatřili zajíce chlupaté tlapky.
Comments