O. J. Žlábek Band: Recenze alba Give Someone a Little Hug
- Pavel Jartym
- před 3 dny
- Minut čtení: 5
Jedná se o debutové album mladé pražské bluesové kapely O. J. Žlábek Band, které spatřilo světlo bluesového světa 4. dubna 2025 v pražském klubu Jazz Dock.
Byl jsem zvědavý, jaký bude výsledný sound, a zda se klukům podaří přetavit své vybroušené koncertní klenoty do soudržné podoby kompaktního CD.
Charakteristika kapely ve 3 větách
Syrové blues probublává pod povrchem skvěle vystavěné vintage atmosféry.
Vezměte vlnící se rytmy Delty, modrou oblohu New Orleans, přísnost chicagských ulic a westcoastový jazzový šmrnc — a zasadíte to vše do tváře 21. století.
A když se řemeslná jedinečnost čtyř pánů protne na jejich hudebních Crossroads, rodí se nový hlas české i světové bluesové scény.
Bio krátký medailonek o kapele
Kapela O. J. Žlábek funguje od cca roku 2018 a v roce 2024 reprezentovala Českou Republiku na velkolepém evropském formátu European Blues Challenge!
V roce 2025 vyhráli finále Blues Aperitivu a vystoupí díky tomu na podzimním Blues Alive 2025.
Členové jsou:
Ondřej Žlábek - harmonika, zpěv
Jiří Maršíček - kytara, zpěv
Jan Svorník - kontrabas, baskytara
Marcus Jurkovič - bicí
Mimochodem, víte, jak definují blues Jan Svorník a Ondra Žlábek?
Recenze alba Give Someone a Little Hug
Devět kousků, celková stopáž 39:38.
CD se rozjíždí.
Tak pojďme na to.
Nejsem technický typ — neřeším, na co přesně kdo hraje a jak to má zapojené. Spíš se nechávám vést pocitem. Jsem posluchač, který má rád blues. A taky ho sám hraje.
Give Someone A Little Hug
Zazní první sympatické tóny harmoniky a příjemně zabarvený Ondřejův hlas.
Startuje první pecka: Give Someone A Little Hug — střednětempý chicagský střih, oblečený do shufflového kabátu s rhythm’n’bluesovými kapsami.
Skvělým zpestřením jsou doprovodné vokály Jiřího Maršíčka a hostující zpěvačky Lenky Novotné.
Oba se na albu několikrát nenápadně proplétají a přirozeně dotvářejí atmosféru.
Skladba překvapí nečekaným refrénem, po kterém přichází první kytarové sólo.
Je to zapamatovatelné, melodické — a čím víc to člověk poslouchá, tím víc si užívá i doprovodnou Maršíčkovu kytaru. Hravě se vplétá do míst, kde podpoří vokální linku.
Je barevná a živá. A přesně o tom tahle hudba je.
Never Looking Back
Druhá v pořadí: rychlá vypalovačka Never Looking Back.
Okamžitě mi naskočí atmosféra raných Fleetwood Mac ze 60. let — Danny Kirwan a Peter Green si tehdy taky takhle vzletně odpovídali.
Tady se do řeči dávají harmonika s kytarou.
Pobízejí se navzájem k parádním laufům, které se nesou nad pevně ukotvenou rytmikou.
Dobré. Velmi dobré.
My Life Was Bittersweet
A jsme na sluncem zalité Bourbon Street v New Orleansu.
Marcus krásně podehrává melodii a tyhle rytmy, inspirované starým dobrým "Big Easy", mě prostě baví.
Krátce po zpěvu si slovo bere sólová kytara — a ve stylu pánů Matta Schofielda a Robbena Forda nás nechá přivonět k té ladné atmosféře New Orleans.
Kolik se toho do nás vejde, tolik nám nabídne.
Sólo na harmoniku to pak celé rozjede naplno a nechává nás příjemně pohupovat se v rytmu téhle pohodové skladby.
Ještě bych vypíchnul pěkně klenutou basovou linku Honzy Svorníka, která se v několika momentech hezky vynoří na povrch.
Povedený detail.
A víte, co mě napadá?
Dechy.
Kdyby do toho vletěly dechy...To bych byl rovnou v prvním nebi — se starým dobrým Louisem a všemi jeho Svatými. :)
I Met You Darlin
Jako první mi naskočí Jimmy Reed.
Hned po něm Elmore James.
Plujeme v podobné střednětempé shufflové atmosféře jako v úvodní Give Someone A Little Hug.
Zvuk kytary je ale o něco ostřejší, říznější.
A z nějakého důvodu mi to připomnělo Claptonovu desku Back To The Cradle.
Zatím za mě nejlepší harmonikové sólo. A basa? Ta tu pěkně temně duní.
Gettin' On A Train
V tepu téhle skladby cítím Memphis.
A hluboký Jih.
Kytarový zvuk spolu s hypnoticky neseným groovem vás okamžitě vtáhnou.
Pro mě osobně největší favorit alba.
Zpěv se klidně nese nad kolejemi — nebo spíš highway — která tiše ubíhá v pozadí.
V něčem si tuhle skladbu dovedu představit i v podání Joea Cockera.
Posloucháte… a najednou to opadne.
Skvělý moment.
Všechno se utiší a kytara začne pomalu najíždět zpátky na tu prašnou highway.
Sólo má trochu tu špinavou patinu Black Keys. Celkově z toho čiší rukopis muzikantů ze stáje Dana Auerbacha (doporučuji Jeremie Albina a jeho Rolling Down On 405).
Something Wrong With You
A jdeme na pořádný funkový steak — s ostrým Swamp Bayou kořením.
Tuhle skladbu by Tab Benoit rozhodně ocenil.
To je úplně jasné.
Jak to syrově přistane na talíři, tak to i uším pěkně chutná.
Basa a bicí tu krásně vystoupí.
V jemných nuancích vytvářejí koryto řeky, nad kterým se v sólech vznáší harmonika a kytara jako sokol nad prérií.
A upřímně? Tady se mi harmonikové sólo líbí snad nejvíc z celého alba.
Tonight I Feel Lonesome
Hned na začátku zaujme skvělý kytarový motiv.
V uších to lehce zavoní bluesově laděným jazzem a kapela tu ukazuje další z barev své palety.
Po hutné dávce Something Wrong With You je to příjemné zpestření.
A pokud mě sluch neklame, přidává se i pan Kontrabas — seňor Svorník — s nádherným, dřevitým hlasem.
Straight From The Heart
A jsme zpátky doma — v atmosféře hlubokého Jihu.
To dělají ty kytarové vyhrávky a proplétání okolo zpěvu.
Rytmicky to krásně lícuje a živelně se proměňuje. Nuda tu nemá šanci.
Stačí zavřít oči — a jste v Deltě.
Dát si cígo, drink… nebo prostě jen být. V pohodě.
Zní mi to, jako kdyby se Muddy Waters na konci padesátých let vrátil na Jih a rozjel jam session s Lightninem Hopkinsem. A v koutě, lehce v oparu, by jim k tomu přizvukoval Roy Brown — pionýr rhythm and blues z New Orleans.
Big City
A jsme zpátky na severu USA.
Chicagské ulice a jejich lampy svítí do svižného kroku téhle pecky.
Buddy Guy by si tohle s Juniorem Wellsem určitě rád střihl.
Refrén místy připomene Sama & Davea — dynamitové soulové duo ranních let.
Jiří Maršíček si pečlivě vystaví kytarové sólo a pak předá štafetu Marcusovi za bicími.
Ten to vezme hezky od podlahy a ukáže své bubenické kvality naplno.
Poslední úder paličky. A debutová deska je u konce.
Doslov
Jak už asi z mé detailní recenze „skladbu po skladbě“ tušíte, tohle album považuji za skutečně velmi povedené.
Aby ale nezůstalo jen u chvály — napadlo mě, že by některým skladbám mohly slušivě sednout i dechy.
Ne jako výtka, spíš jen osobní úvaha.
Tenhle element by mohl ještě víc podpořit už tak silný vibe, který skladby přirozeně mají.
Minimálně by přidaly další vrstvu zvukové barvy.
Ale to jsou jen subjektivní dojmy recenzenta, které výsledný pocit z desky nijak nenarušují.
Pokud jste fandové blues, tahle deska by vám rozhodně neměla uniknout. A jestli tíhnete spíš k rockové muzice, věřím, že i pro vás tu budou rytmy, které zahrají na strunu vašeho ušního trsátka.
Díky kapele O. J. Žlábek Band za tohle hudební blues-svědectví.
Za poctivou práci, feeling, groove, barvu a upřímnost.
A díky i vám, kdo jste dočetli až sem. Možná jsme si spolu trochu zaprášili boty na cestách mezi Deltou a Chicagem. A to za to stálo.
Comments