Tak mě napadlo, že spiritualita člověka je vlastně něco jako orel.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Asi všichni znáte "oblohu vašeho života". Tam ten orel právě nikdy není moc vidět, že?
Intuitivně to tušíme, že nejsme jen kosti a maso
Člověk, když je "tlačený" vším možný, co na něj "ušili" druzí, ale také i on sám na sebe, tak vidí "tu oblohu" neboli svůj životní scénář právě jen tím rutinním okem svého shonu a tlaku.
Ale intuitivně to každý ví, že je jeho "orel neboli ta spiritualita" kdesi poblíž, protože, když si dáme minutku a na sebe samé se podíváme, tak víme, že nejsme jen pouhé kosti a maso. Nic složitého, že?
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Jak to chápou dospělí vs. děti?
Akorát blbé je na tom občas to, že hůře se to vysvětluje tzv. dospělým lidem než dětem, těm to nikdy dokazovat nemusíte. Ne, že by byli nějak moudřejší, ale spíš ještě nemají hlavu "zaplavenou" tolik nánosů mikro blbostí, které si myslíme často - o sobě, druhých i světu.
A když těch mikro blbosti je už hodně, tak se z toho stane jedna velká "chodící lidská makro blbost".
Jak poznám, že jsem (možná) taky "chodící lidská makro blbost"?
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Ono je vůbec fajn ten moment, že si sám uvědomím, že možná i já sám jsem "jedna velká chodící makro blbost". A to se pozná takto:
Že blekotám často nesmysly a "papouškuju" všechno, co jsem viděl, četl, slyšel, vymyslel jako pravdy "kované" ohněm, jen protože autorita XY to říká a nezajímá mě věcnost argumentu samotného a jeho konzistentnost.
Často se druhých neptám na nic zajímavého, a pokud jo, tak jen proto, abych mluvil zase já.
Skáču lidem do řeči a nenechám je domluvit.
Neumím uznat chybu, omluvit se a nechci se poučit a korigovat své myšlenky, názory a nechci vlastně "investovat" do restaurace a opravy sám sebe, proto abych byl lepším člověkem. To je to často nejsmutnějším aspektem, že se vlastně ani změnit nechceme.
A jak z toho ven? Co udělat?
Trpělivě nastavit ruku a čekat až na ní usedne náš orel.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Neboli chci tím říci, vrátit se symbolicky do svého lidského příbytku, kde farmaří na poli pod "rozevřenými křídly orla" tělo, duše a duch pospolu.
Budu jim říkat tři řeky, platí? Tělo, duše a duch jsou prostě tři řeky. Každá z těchto tří našich řek má svůj vlastní tok a proud. Ale všechny se potom vlévají do jedné mocné velké řeky - jednoty v mnohosti. Všechny jsou stejně důležité jako takové zlaté poháry na jednom nádherném královském stole.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Toť zatím vše a pokračování zase někdy příště.
A kdybych měl shrnout to nejdůležitější do jedné věty?
Ze 90 % moc přes den nevnímáme a jedeme na tzv. autopilota, proto ale nic nevíme o tom, co je to mít zrak a křídla orla.
Comments