Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Zlo a dobro.
Dobro a zlo.
Váhy.
Potřeba být v rovnováze, neboť nelze mít jednoho příliš.
Totiž, zde na Zemi to funguje tak, že výkyv není přípustný. Výkyv způsobí nerovnováhu a pořádnou facku. Ránu na duši, na těle. Stoupáme nahoru, padáme dolů, jdeme opět nahoru, pak zase dolů. Začarovaný kruh, z něhož kolikrát bez pomoci nejde ven. Dochází ke zničení dobra, povstání zla, zničení zla, povstání dobra. Jedno požírá druhé tak, jako požírač ocasu uroboros.
Tady si řeknete: „Když by bylo více zla než dobra, bylo by to super, vyřešily by se problémy.“ Jenže! Ve světě, co žijeme, to často vypadá, že to nejde. Alespoň ne tak, jak si přejeme.
Proč? Pojďme se podívat.
Když se člověk vychýlí a raduje se a myslí si, jak je vše báječné a skvělé a přeje si, aby to tak bylo a zůstalo, stane se něco nepříjemného, zlého, hrozného. Ať už ve světě či v rodině, doma nebo přímo danému jedinci. On si ale dovolil jen pár dní být šťastný a cítit se dobře.
Jak to?
Vychýlit se ke špatnému či dobrému znamená holt nevyváženost. Hodně zla plodí zas zlo. A je to opravdu hodně temné místo, kde normální člověk být nechce. Dobro sice často tvoří dobro, ALE! Tím, že si každý na světě má odžít určité věci, se kterými se má vyrovnat, nejde si ty dobré věci udržet tak, jak by si člověk přál a představoval. Můžete být bohatí, finančně zajištění, nepříjemnosti přijdou od lidí, z rodiny, v podobě chatrného zdraví, zrady přátel a tak podobně. Můžete být chudý a zdánlivě šťastný, ale nepříjemnosti se objeví od státu, v podobě nespravedlnosti systému, z rodiny či různých špatných vlivů. Člověk se zamotává. Dělá dobro, žije radostně a spokojeně. Často vstává ze dna a zkouší žít znovu, dál. A když si dovolí radovat se, přijde pád. Podobný jako předchozí nebo i horší. „Zase jsem se nepoučil? Proto další zkouška? Kolik toho ještě zvládnu?“ V těchto situacích nezbývá než vytrvat. Znovu vstát, modlit se, pokračovat v duchovnu, dobrých skutcích, dobrodiní a hlavně, hlavně žít s pokorou. Zkoušky budou chodit stále, dokud budeme živí. Když si nepomůžeme sami, musíme za někým, kdo nás povede či provede s láskou a péčí (dobrý a pokorný duchovní, psycholog apod.).
Trénink pokory
Pokora je často opomíjená. Naše ego je často velmi vysoké. Uvědomění, že chci změnu, je prvním krokem. Další kroky záleží na každém z nás. Protože každému bude fungovat něco jiného. Někdo má v sobě pokoru přirozenou, jiný si ji musí připomínat, reflektovat, co udělal, co se dá zvládnout příště lépe (ano, i ten, kdo ji má přirozeně tyto úkony dělá, jen mu jdou snáze a bezprostředně). Důležité je umět si říct o pomoc, pokud na změnu sami nestačíme.
Boj pokory a ega
Pokoro – kořím se. Pokorný člověk je skromný, laskavý, neočekává nic na oplátku.
Ego – já. Jsem nejlepší, je to o mně. Jen já a ne druhý.
Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Takže. Kdy je to o mně a mých potřebách a kdy mluví ego? Já chci (dosaďte si, co chcete), i když mám jiné povinnosti. Splním si svá přání hned, jindy či nikdy? Není vždy jednoduché tyto nuance rozeznat. V podstatě musíme zpozornět tehdy, když si chci užívat a užívám si, přitom mám pracovat. Kdy někoho do něčeho nutím teď a tady, protože už chci klid, místo abych se zastavil/a a poslechl/a, co druhý chce. Kdy jdu na sílu, díky egu, protože mi to přijde pravdivé. Já mám přece pravdu! Obecně egu jde opravdu o sílu. A ne o plynutí a plnění si přání v rámci souladu a rovnováhy. Jde o sílu přesvědčení, že já mám pravdu a nebudu druhého poslouchat (ani své vnitřní já, intuici, která rovnováhu zajišťuje). Nevyslechnu ho a udělám si věci po svém (tak, jak si ego žádá), místo abych se zastavil/a a zaposlouchal/a se do sebe, do druhého.
Pokora se objevuje, když dám stranou své ukňourané já, které chce výsadu radovánek a klidu namísto čelení životních zkoušek či pracovních povinností. Pokora vede k dobrotě a počítá s tím, že přijdou i horší dny. Zároveň ví, že je člověk zvládne, když se nedá přemoci egem, které bude zkoušet věty typu: „Zase já. Cožpak nemám nárok na klid? Proč já? Co to zase dělá ten, ta, to? Jak to, že se toto děje mně?“ S pokorou a vírou, modlitbou a správným vedením lze docílit rovnováhy a klidu právě v bytí v pokoře.
Ale opatrně i zde, abyste nesklouzli do takzvaného sebemrskačství či svatouškovství (typu já si toto nedopřeji, dívejte se, jak trpím, jak si to (dosaďte si) odpírám; já jsem ten lepší, já do toho nejdu a pak tiše koukám s lítostí, jak jiný šel). To už by se nejednalo o pokoru, ale o faleš, ego převlečené za něco dobrého. No. Lehké to není, proto padáme a vstáváme, přemýšlíme, co zlepšit, jak jít dál, jak se poučit.
Takže se vracíme na začátek, kdy se člověk snaží jednat nejlépe, jak může. Jeho povaha mu však nedovolí být v plné pokoře a nejednat zle či impulzivně, takže se každý den vyrovnává se svými činy a snaží se vstát a jít dál. Zároveň zlepšit se a neopakovat činy předchozí. A tak se točí v kruhu. Někdy z něj vyjde a jde dál, aby se zas o kus vrátil a šel jinudy opět dál. A někdy se dostal do jiného kruhu, ze kterého opět vyjde, aby se dostal do jiného. Občas to je opravdu nekonečné. Pokud si však včas uvědomíme, že jde opravdu o pokoru, vytrvalost, trpělivost a přijmutí faktu, že životním zkouškám čelit musíme, abychom se posílili a mohli jít dál k dobru, změna možná je. Vytrvejme a dovolme, aby na světě bylo více dobra a rovnováha v nás se šířila i do okolí.
Ano. Dalo by se psát víc, protože v tomto článku se jen zlehka dotýkám některých aspektů života. Na spoustu věcí by se dalo namítat, neboť dobro a zlo se mnohdy nejeví jasně a černobíle. Pointa je, dle mě, opravdu v pokoře. Ta je klíčem k dobrému žití.
Comments